Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1)Přeskočit přímo k sekundární navigaci (Alt 3)Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Na počátku bylo nadšení

Knihy Václava Havla v knihovně Goethe-Institutu
Knihy Václava Havla v knihovně Goethe-Institutu | © Pavlína Jáchimová / Goethe-Institut

Kteří lidé ovlivnili směřování a pověst Goethe-Institutu? Čím je zajímavá práce propojující českou a německou kulturu? Monika Loderová, dlouholetá opora programové činnosti českého Goethe-Institutu, vypráví o euforii 90. let, o návštěvě Václava Havla, ale i o tom, jak se stěhuje kontrabas.

Milá Moniko, začněme trochu osobněji: Co Tě zavedlo do Goethe-Institutu a co Tě přimělo zde dlouhá léta zůstat?
 
V Goethe-Institutu jsem začala pracovat díky souhře okolností. Jako čerstvá absolventka pražské germanistiky jsem v květnu 1991 získala stipendium na týdenní pobyt v Berlíně, který spoluorganizoval Goethe-Institut. Po návratu, plná nadšení z atmosféry Západního Berlína jsem se setkala s Jochenem Blossem, zakládajícím ředitelem Goethe-Institutu v Praze, a on mi hned druhý den nabídl místo v programovém oddělení. Na své práci si cením velké tematické pestrosti, skvělých kolegů, neustálé potřeby a možnosti učit se nové věci, poznávat nové lidi a stabilního zázemí.
 
Jaké byly Tvé první dojmy z práce v česko-německém prostředí?
 
Byla jsem jsem těsně po škole, bylo mi 23 let, přišla jsem do honosné budovy, která měla ještě vybavení a atmosféru bývalého velvyslanectví NDR, ale pracovali tam fajn kolegové a kolegyně, od kterých jsem se hodně naučila a s nimiž jsme se i hodně nasmáli. Spojovalo nás nadšení budovat něco nového a úžasná atmosféra 90. let, plná naděje, euforie a pocitu, že teď půjde všechno.
 
Která setkání v rámci Goethe-Institutu – ať už s hosty, partnery nebo kolegy – pro Tebe byla osobně nebo i profesně důležitá?
 
Zásadní pro mě bylo setkání právě se zakládajícím ředitelem Jochenem Blossem a ostatními kolegyněmi a kolegy první hodiny. Myslím, že tato konstelace se výrazně projevila v našem programovém směřování, při budování pověsti institutu a v celkové atmosféře.
 
Splnila sis organizací některé akce či pozváním některého z hostů svůj sen? Kdo pro Tebe byl nejzajímavějším či nejpřekvapivějším setkáním?
 
Je těžké jmenovat, protože těch setkání bylo mnoho a je to jeden z důvodů, proč v institutu stále ráda pracuji. Nezapomenutelná pro mě rozhodně zůstanou setkání s Güntherem Grassem, Vilémem Flusserem, Wernerem Herzogem, Lenkou Reinerovou a Eduardem Goldstückerem, emotivně nejsilnější pro mě byla návštěva Václava Havla v Goethe-Institutu, když jsme promítali dokument Waltera Höllerera z 60. let s názvem Literární profil Prahy

  • První ředitel Goethe-Institutu v Praze, Jochen Bloss, se svou ženou Carolou (vpravo). Rok 1993 © Goethe-Institut
    První ředitel Goethe-Institutu v Praze, Jochen Bloss, se svou ženou Carolou (vpravo). Rok 1993
  • Profesoři Eudard Goldstücker (vlevo) a Kurt Krolop v Goethe-Institutu, rok 1993 © Goethe-Institut
    Profesoři Eudard Goldstücker (vlevo) a Kurt Krolop v Goethe-Institutu, rok 1993
  • Autorské čtení Güntera Grasse. Praha, 2007 © Goethe-Institut
    Autorské čtení Güntera Grasse. Praha, 2007
  • 92. narozeniny Lenky Reinerové. Praha, 2008 © Goethe-Institut
    92. narozeniny Lenky Reinerové. Praha, 2008
Co všechno se může stát při akcích: nedorazí host, selže technika, tlumočník zaspí – vzpomeneš si na momenty, nad nimiž se dnes usmíváš, ale svého času Tě uměly potrápit?
 
Drobných karambolů se stalo víc, většinu z nich publikum ani nezaznamenalo. Utkvěla mi ale jedna zvlášť horká chvilka, kdy jsme zpozdili odlet letadla. Bylo to den po koncertě renomovaného orchestru Ensemble Modern. Muzikanti odjížděli, přijel mikrobus, který je měl odvézt na letiště a kontrabas neprošel dveřmi mikrobusu. Všichni muzikanti se svými nástroji odjeli a já jsem zůstala stát před hotelem s kontrabasem a hekticky sháněla jinou možnost přepravy nástroje na letiště. Bylo to v době, kdy ještě nebyly běžné mobilní telefony. Nakonec přijela dodávka, vysvětlila jsem řidiči situaci, připevnili jsme kontrabas a začala nezapomenutelná jízda z Karlína na letiště. Belmondo by se za nás nestyděl, dopravních přestupků jsme udělali hodně, přesto jsme přijeli pozdě. Naštěstí měl jeden z cestujících v nepořádku doklady a letadlo odstartovalo později nejenom naším zaviněním a tudíž bez pokuty pro nás.
 
Pořádání kulturních akí bylo  v době před internetem jistě výrazně složitější než dnes. Dalo by se shrnout, jak se Tvoje práce v programovém oddělení za tu dobu proměňovala a proměnila?
 
Práce před internetem nebyla složitější, jenom vyžadovala trochu dlouhodobější plánování a disciplínu dodržovat to, co bylo domluvené. Je pravda, že jsme začínali s obyčejnými psacími stroji a průklepovým papírem a faxem. Potom postupně přicházely lepší technické možnosti. Největší změna se ale v průběhu let odehrávala ve společnosti a ve způsobu komunikace. Počáteční hlad po umění a informacích ze západního Německa, kam jsme neměli desítky let přístup, se časem proměnil ve znalost německého kulturního prostředí a my jsme se mohli společně s českými partnery začít zaměřovat vedle klasických oborů, jako je literatura, výtvarné umění, hudba, filozofie, divadlo či film, i na další oblasti jako životní prostředí, architektura, gender studies. Počáteční bezmezné nadšení sice časem vyprchalo, ale vztahy tehdy vybudované přetrvávají a v mnohém jsme se profesionalizovali.
 
Vzniklo za dobu Tvého působení v Goethe-Institutu nějaké umělecké dílo, akce, kniha či obecně projekt, na který jsi vyloženě pyšná a máš z něj radost?
 
Radost mám z mnoha projektů, z počátečních let bych vyzdvihla česko-polsko-německé sympozium věnované odsunu, které sehrálo v diskusi o odsunu v 90. letech zásadní roli. Z pozdější doby potom umělecké intervence, které byly v naší budově v letech 2010-2015, zařazení romské literatury do nabídky Noci literatury a romštiny do Evropského dne jazyků a projekt Proč mluvit se zvířaty, kterým jsme se zapojili do iniciativy Plzeň - Evropské hlavní město kultury 2015.
 
Co podle Tebe Goethe-Institut za dobu své existence na české kulturní scéně dokázal?
 
Myslím a doufám, že Goethe-Institut si dokázal v Praze a České republice vybudovat pověst důvěryhodného partnera, otevřeného fóra pro nejrůznější názory a umělecké směry, místa, kde lze najít nejen výborné jazykové kurzy, báječnou knihovnu, ale i inspiraci. Je to instituce, která se nebojí obtížných témat a kam lze přijít i s velmi bláznivým nápadem.
 
Kde myslíš, že by Institut měl být a co by měl dělat za dalších 30 let?
 
Považuji za důležité, aby Goethe-Institut využíval svou stabilní pozici, infastrukturu a mezinárodní síť vždy ve smyslu naléhavých témat té které doby, nebál se experimentovat, propojovat lidi různého zaměření a působit inspirativně. Bylo by krásné, kdyby se nám spolu s našimi partnery i nadále dařilo včas rozpoznat a zvát ze současného Německa inspirativní tvůrce se silnými příběhy, tvůrce, kteří reagují na vývoj ve společnosti, burcují a nutí nás přemýšlet.