Babylon ve třídě
Schiwere Schipirache

Neukölln, Wedding, Wilhelmsburg. Existují městské čtvrtě, jejichž názvy znají lidé v celé zemi. Když je zaslechnou, hned se jim v hlavě vybaví sociální systém Hartz IV a školy, ve kterých se mluví víc turecky než německy. A pomyslí si, že ten, kdo tady vyrůstá, už beztak nemá v životě šanci. Nesmysl, říká Hatice Akyün.

Ey, isch bin Türkin, Hatice, Herz groß wie Fußball, aba nix wissen was Schipirache is. Aba mein Bruda Mustafa is richtisch fit im Kopp. Deutsche Schipirache, schiwere Schipirache, sacht er. (Ahoj, já jsem Turkyně, srdce velká jak fotbalová míč, ale nevědět nic, co je jazyk. Ale můj bratr Mustafa je chytrá hlava. Německá jazyk, těžká jazyk, říká on.)

Možná, že jste teď zmatení, možná dokonce šokovaní, ale já jsem to v sobě prostě nedokázala potlačit a musela jsem vám potvrdit několik předsudků. Věta, kterou od Němců slýchám velmi často, zní: Vy ale mluvíte dobře německy. A moje odpověď na to vždycky zní: Vy ale taky!

Víte, já pocházím z Porúří. Tam jsou lidi za prvé velice přímí a se svým názorem se dlouho neskrývají, nečíhají za bukem nebo spíš za haldou. A za druhé jsou tam už o mnoho kroků dál. Důlní těžba se prostě od jistého okamžiku už neobešla bez pomoci takzvaných „gastarbeiterů“, tedy „hostujících dělníků“. I když měl tento pojem tenkrát poukazovat na konečnost našeho pobytu v Německu, v žádné jiné branži lidi nedrží tolik při sobě jako právě v hornictví. Nejen proto, že všichni horníci jsou parťáci, ale protože se člověk musí spolehnout na druhého. A tak potom prostě sedíte s Alim a Hansem u jednoho stolu v hospodě. Tak prosté to je. Napadá mě mimochodem ještě něco k pojmu „gastarbeiter“, tedy „hostující dělník“ – v Turecku nenechávají hosty pracovat.

Ale promiňte, ještě jsem se pořádně nepředstavila: Jsem Hatice Akyün, Turkyně, ale také Němka. Cizinka, muslimka, novinářka, spisovatelka nebo taky nána – podle toho, kdo o mně právě mluví. Jsem v podstatě ukázkový příklad zdařilé integrace. A moje jméno neznamená „za svítání rozkvétající a rosou zkropená slunečnice z kopců anatolských“.

Předsudky na Hermannplatzu

Mnoho lidí si myslí, že někdo jako já, kdo se pohybuje mezi kulturami, má určitě o čem vyprávět. A mají pravdu: Každé ráno vstanu, vypiju si kávu a přečtu si noviny. Někdy se dokonce stane, že si zajdu k pekaři pro housky. Cestou tam nosím na hlavě jen zřídkakdy šátek, ledaže by hustě sněžilo. A moji dva bratři, Mustafa a Mehmet, na mě nečíhají v křoví, náš otec jim nepřikázal, aby mě sledovali. Vyrůstala jsem v Duisburku, ve čtvrti Marxloh. Pokud vám to nic neříká, tak si prostě vzpomeňte na Neukölln, Moabit nebo Wedding! Kdo to tam nezná, ten se tam vůbec neodváží jít. Tam na sebe přece Turci každý den útočí nožem. Kdo nemluví turecky, ten přece nemůže na Hermannplatzu v Berlíně-Neuköllnu uzavřít ani smlouvu u Telekomu. A kdo se pokusí na ulici dát do řeči s mladými lidmi, tomu přece hned ukradnou doklady a peníze! – Předsudky opravdu ulehčují život.

Když ty mladé lidi na Hermannplatzu vidím, musím myslet na svého milovaného mladšího bratříčka Mustafu, který se prohání po městě ve svém BMW řady 3 a vnucuje mi mobily, které nepotřebuji, ale dostanu je prý obzvlášť výhodně, protože jsem jeho sestra neboli, jak on říká, „Schiwesta“. Filuta jeden. Bude mu pětadvacet. Je to macho, ale má své velice milé stránky. A mohl by mluvit i perfektně německy, ale to on nechce. Když se ho zeptám, jak je na tom se svou přítelkyní, odpoví jen: „Ále, já udělal konec s ona.“ Tak ho opravím: „Mustafo, říká se, skončil jsem to s ní.“ A on na to suverénně, s křivým úsměvem: „Je to holka, takže s ona.“

Jednou jsem se ho zeptala, jestli si jako živoucí klišé taky někdy nepřipadá směšně. Odpověděl mi vybroušenou spisovnou němčinou: „Milá sestro, vměšuji se snad já do tvých záležitostí? No tak mě nech být!“ Můj bratr má se svou tureckou němčinou („Kanak Sprak“) prostě větší úspěch – i u žen. Se svou současnou přítelkyní se seznámil v jedné kavárně, ve které seděla sama u stolu a četla časopis. Mustafa ji uviděl, přišel k jejímu stolu, předklonil se, nasadil svůj nejlíbeznější úsměv a řekl: „Věříš ty na láska na první pohled, nebo mám přijít ještě jednou?“

Ničím nenarušený svět uprostřed Německa

Můj druhý bratr Mehmet je adaptovanější a ne tak suverénní. Je mu právě třicet a už asi před deseti lety si otevřel svůj první obchod s počítači, ve kterém tureckým zákazníkům vysvětloval novou technologii, a to jazykem, kterému rozuměli – turecky. Dnes už bratr vlastní tři prosperující obchody a je prototypem úspěšného Turka. Když se ho zeptají na jeho typické turecké vlastnosti, zdůrazňuje svou ctižádostivost, svou neutuchající píli a svou výjimečnou přesnost. Na vlastnosti, jako je odvaha, hrdost a hájení cti, které jsou pro mě bytostně turecké, jsem se u něj ještě nikdy nemohla spolehnout. Právě naopak: Když se se mnou rozešel můj první přítel, šla jsem za svým bratrem a poručila mu: „Podej si toho blbečka a vyřiď ho za mě! Pokořil tvou sestru! Jsi přece Turek!“ Opatrně se na mě podíval a řekl: „Nechceš si s ním radši ještě jednou promluvit?“ Opravdu není snadné zavděčit se Němcům – ale ani Turkům.

Ale určitě je chyba prohlubovat příkopy anebo žít ve světech, které jsou od sebe navzájem hezky oddělené. Žijeme přece v jednom městě. Nebo si snad myslíte, že jsme to tak chtěli? Aby byl Neukölln skoro ryze turecký a aby se tu ani ve škole ani na ulici nedalo naučit německy? V 70. letech v duisburské čtvrti Marxloh to bylo jiné. V naší ulici bydleli horníci jako můj otec. Byli to Turci, Poláci a Italové, ale především němečtí parťáci, s jejichž dětmi jsme si na ulici hrávali, kteří k nám přicházeli a zase odcházeli a díky kterým jsem se vlastně naučila německy. Byl to náš ničím nenarušený svět uprostřed Německa. Lidi byli na sebe navzájem zvědaví, a když se někdo osvědčil jako dobrý kamarád, bylo jedno, odkud přišli jeho rodiče. Duisburg-Marxloh byla dělnická čtvrť stejně jako Berlin-Neukölln; dneska už je to jenom cizinecká čtvrť.

Myslím si, že by se proti tomu mělo něco dělat. Kulturně rozmanité město, za které se Berlín až příliš rád vydává, pro mě znamená promíchané město, to, že Němci bydlí vedle Turků, protože ti i oni se ve stejné části města cítí dobře. Veškerá integrační práce by mohla být o tolik snazší, kdyby si děti spolu zase hrály, kdyby se odbourával strach. A nevyjímám z toho ani Turky. Nejsou to jenom Němci, kdo zatlačují Turky do jedné čtvrti. Mnoho Turků se samo izoluje od okolí. V rodinách se nemluví německy, některé turecké ženy německy dodnes nerozumějí, přestože tu žijí už 30 let.

„To přece nemá smysl“

Albert Einstein prý řekl: „Obzor mnoha lidí je kruh s nulovým poloměrem – a tomu říkají vlastní stanovisko.“ Asi měl pravdu, ale to neznamená, že se ten poloměr nedá zvětšovat a rozhled kousek po kousku pomalu rozšiřovat prostřednictvím vědomostí.

Kluci a holky z Neuköllnu, Moabitu nebo jiných čtvrtí německých měst až příliš často bušili na dveře a neslyšeli nic dobrého. Často jim nikdo ani neotevřel. Dá se jim pak zazlívat, když se zabarikádují vůči okolí a řeknou „to přece nemá smysl“? A najednou se objeví všichni ti politikové a ekonomové a očekávají, že jen proto, že by se chtěli otevřít a akceptovat také Turky jako brzdu nepříznivého demografického vývoje, že se to bleskurychle rozkřikne a mladí lidé budou hned zítra stát před jejich dveřmi. Předsudky ostatně existují na obou stranách. S jazykem spojuje většina lidí kus identity.

K čemu je dobré mít dokončenou školu, když se mladým lidem už od čtvrté třídy říká, že na pracovním trhu stejně nemají šanci a že se z Neuköllnu nikdy nedostanou. To je lež. A tak jako se já coby živý názorný příklad pokouším dodávat mladým lidem odvahu, tak to mohou dělat všichni. My všichni jim můžeme dát budoucnost a oni nás nezklamou. Když je totiž mladý člověk vystaven výzvě, vsadí všechno na to, aby svou rodinu ani svého zaměstnavatele nezklamal. Pak je jedno, jestli je to Turek, Němec nebo německý Turek. Nejhorší je beznaděj. A když někdo na základě nějakých svědectví pochybuje o nějakém tureckém chlapci nebo nějaké turecké dívce a neví, jestli tento chlapec nebo tato dívka skutečně stačí požadavkům, může si prostě vzpomenout na mě – můj případ funguje jako příklad toho, jak se navzdory mládí prožitému v duisburské čtvrti Marxloh, s ukončenou základkou a migrantským původem lze naučit německy, mít rád německou ústavu, cítit se v Německu doma a uspokojovat německé nakladatele a vydavatele německy psanými články a knihami.