Literární residence v Broumově
Pírko, ulita a střep: O sbírání a vzpomínání

Červenohnědá broumovská krajina je tichým svědkem pestré geologické minulosti a dramatických příběhů lidských osudů. Řadu z nich během své rezidence objevoval a sbíral i spisovatel Reinhard Stöckel.

Od: Reinhard Stöckel

Před oknem stojí habr, za ním klášterní zdi. Svěží zeleň mladých listů ostře kontrastuje s temnou červení barokní zdi.

Jak krásné místo k práci,“ pomyslím si při svém příjezdu do „Kuchařova domku.“ Druhého rána s jistou lítostí stahuji roletu – světlo příliš oslňuje, když sedím u počítače a chci psát.

Tady, v tomto osamělém domku na klášterním pozemku, prý kdysi bydlíval kuchař. A teď tu smím několik týdnů žít já – i proto, abych sbíral ingredience pro nový literární pokrm.

Chodím krajinou a sbírám. V kapse u bundy – a později na okenním parapetu – tak postupně skončí malý rezavě červený kamínek, šnečí ulita, porcelánový střep a ptačí pírko.

Scházím po schodech z kláštera dolů. Po boku se táhnou vrstvené červenohnědé skály.

Geologové jim říkají spodní perm. Pro horníky z místa, kde jsem vyrůstal, to bylo „hluché“ kamení – neužitečné, ležící pod měděnou břidlicí. Zde v Broumově však nese váhu mohutné stavby kláštera. Ve stejném temně červeném odstínu září i pole, podél kterých putuji. A stejnou barvu má i kamenitá zemina při krajích silnice i kaluže, které se po dešti dělají na zdejších polních cestách...

Jdu pěšky do Rožmitálu. Míjím trnkové keře, jejichž květy voní ostře a nahořkle. A také kaštany, šeříky, jabloně – všechno tu snad kvete najednou.

Nad loukou krouží vlaštovky, u cesty stojí sochy svatých – mezi nimi Marie s tváří již zpola rozpadlou, mnohé nápisy jsou sotva čitelné, ty nejstarší jsou ještě v němčině.

Ve vsi kráčím kolem nových rodinných domů, kolem opravených statků ve stylu selského baroka i kolem zchátralých stavení. Jako u nás doma, pomyslím si, a vzápětí se sám sebe ptám: kdy asi ten dvůr osiřel? Roku 1938, 1945, 1968, nebo snad 1990...?

Dějiny, které formovaly tuto zemi, jsou jedním z důvodů, proč jsem vůbec tady. Teď si ale především užívám široký rozhled: na louky poseté pampeliškami a kopretinami, na červenozemná pole, na hřebeny Javořích hor v dálce a – když se otočím – na Broumovské stěny. Mezi nimi – to, čemu se dříve říkalo Braunauer Ländchen, Broumovské údolí. A uprostřed toho všeho Broumov, jehož klášter se tyčí nad městem jako pevnost.

Benediktinský klášter dnes již nezalidňují mniši, nýbrž návštěvníci koncertů a muzea, lidé, kteří sem přichází na nejrůznější workshopy, turisté, kteří si nechávají ukazovat kopii Turínského plátna a mnoho dalšího. I já mám to štěstí, že mi Kryštof z broumovského kulturního centra s velkou znalostí vypráví o dějinách kláštera – a naštěstí pro mě německy.

Zdejší historie je – stejně jako dějiny celé oblasti – spletitá a dá se o ní hodně dočíst. Na internetu, dnes už i ve shrnutí umělou inteligencí, člověk dohledá mnohé o požárech a válkách, o mniších a husitech, o Němcích a Češích, o nacismu i komunismu. Člověk se dozví, kdy byl kdo vítězem a kdo byl čí obětí.

Ale mrtvá těla a zraněné duše – těch bylo a je v každé době přespříliš. Kdo jim může být spravedlivým svědkem? Mohu já, coby autor, udělat něco víc, než je zaměřit svůj pohled na konkrétního člověka, vyprávět jeho či její příběh?

Od Kryštofa, otevřeného a srdečného člověka, se během jednoho z našich hovorů dozvídám i něco o dějinách jeho vlastní rodiny, o historii, kterou určoval útěk a vyhnání. A trochu lépe chápu, že tahle historie pokračuje v dětech a vnoučatech těch, kdo ji prožili. Pořád znovu – dějiny. Nedá se jim uniknout. Vzpomínky mohou bolet, ale nakonec jsou ony právě to, co nám v životě zůstává.

V městské knihovně nacházím knihy, které nemluví jen obecně o habsburských Čechách nebo o Sudetech. Jsou zde i vzpomínky sesbírané z místních kronik a zprávy pamětníků. Vyprávějí o lidech, kteří žili ve Weckelsdorfu, Rosentalu nebo jiných vesnicích.

Tolik příběhů, někdy až příliš, tolik hrůz, příliš mnoho zločinů, přespříliž zničených životů.

Bezděčně se od knih a digitalizovaných dokumentů odvracím. Okno nalevo od stolu táhne můj pohled do dálky – tam, kde nad Javořími horami plují mraky. Je čas jít se projít, je čas usebrat vlastní myšlenky.

Do Adršpachu to trvá vlakem asi čtyřicet minut, odtud mířím do skalního města. Obdivuji obrovského kamenného Starostu a jeho ženu, sochy vytvořené přírodou z pískovce. Bohužel zde nejsem sám, místo se hemží turisty. Neustále mi někdo brání ve výhledu: on, ona nebo oni, a všichni neustále fotí. Stejně jako já neboť – to si musím přiznat – i já jsem jeden z těch „fototuristů“, kteří se neustále někomu pletou do cesty.

Co o naší době jednou bude ta záplava obrazů vyprávět? Řekne toho více než lidé, kroniky a svědci? Dají se vzpomínky nahradit fotkami?

Broumov působí ve srovnání se skalním městem téměř liduprázdně, zvlášť dopoledne. Na náměstí září pozlacené koruny a žezla světců. V kašně zurčí voda. Dvě mladé ženy s kočárky čekají ve dveřích pizzerie na své objednávky. Po silnici dlážděné kočičími hlavami občas hlasitě přejede auto.

V brzkém odpoledni město ožívá, především četnými dětmi, které míří domů, sami či ve skupinkách. V parku Alejka, pod rozkvetlými mladými kaštany, sedí na zemi skupinka gymnazistů. Zjevně nacvičují nějakou scénku, neboť náhle něco sborově recitují, což přeruší mladistvým smíchem.

Na Broumově je nápadné, že řada zdejších výloh zeje prázdnotou. I místní antikvariát je prý v likvidaci, jak se dozvídám. Je to malý, knihami přetékající obchůdek. Když se rozhlížím, objeví se za hromadou knih postarší muž. Ptám se ho po knihách v němčině, on pokrčí rameny – téměř bezmocně -, jako by chtěl říct: „Prosím, najdete-li tu něco…“

Takže i tady je to stejné jako u nás v Dolní Lužici, říkám si. A přece je něco v Broumově jinak, tady se lidé snaží nahradit prázdnotu poučením. Zdejší zjevně čilý kulturní spolek umístil do uprázdněných výloh obchodů výjevy z broumovské historie. Vidím například lidové kroje, s vysvětlivkami. A dozvídám se i o životě Emericha Ratha (1883–1962), vášnivého sportovce a pozdějšího obchodníka se sportovním zbožím. Za okupace ukrýval židovského uprchlíka z Prahy. Později, po převzetí moci komunisty, skončil ve vězení, protože – abych to trochu satiricky vyhrotil – že měl rád přírodu. Rath žil coby tramp a poutník svobodný, s přírodou spjatý život, čímž údajně propagoval západní životní styl. Později naštěstí došlo ve východní Evropě k určitému uvolnění – jinak bych v roce 1973, na své první cestě stopem do Prahy, možná skončil stejně, jako on.

Když se vracívám do kláštera, například cestou z nákupu, tak rád chodívám Schrollovým parkem, pojmenovaným po zdejší textilní dynastii. Zdejší mocné, staré stromy vrhají na cesty příjemný stín. Duby, jedle, borovice, lípy – každý list svítí jiným odstínem zelené, sem tam probliknou temně rudé koruny buků. Malý chlapec posílá švihem do vzduchu letadélko. Na lavičce vedle něj sedí telefonující žena. O kousek výše, pod zdmi kláštera, se pohodlně usadili mladí muži s plechovkami piva.

Když se večer klášterní brány zavřou, mám zahradu téměř sám pro sebe. Můj spolubydlící Pavel sedí u psacího stolu, špačci zobou v trávě, a nad hlavou mi zpívají kosové.

Přišel den mého odjezdu. Vytahuji okenní roletu, na parapet dopadá světlo, můj pohled na mou malou sbírku. Vzít ji s sebou, nebo ji vyhodit?

Dívám se na porcelánový střep, který ukazuje modrý cibulákový vzor na bílém pozadí a vzpomínám na zchátralý statek v Rožmitálu. Možná ten střep pochází právě z jeho kuchyně?

Otáčím mezi prsty ptačí pírko a vidím před sebou špačky, horečnatě klovající v klášterní zahradě. 

Dotýkám se šnečí ulity a myslím si: i klášter byl takové útočiště, ve kterém jsem se mohl usebrat.

A nakonec sahám po tom malém, rezavě červeném kameni. Jeho barva mi tu připomínala můj vlastní domov. Doma mi teď bude občas připomínat Broumov. Stejně jako pírko, ulita a střep.